Projekty

Reportáž o škole

Videoklip Drak

Videoklip Hejkal

Videoklip Jaro

Počítadlo

Pro žáky - Školní časopis

BlogActionDay2010 na Husovce

Kap, kap, kap… odpadávají od špatně utaženého kohoutku kapky vody. Všechny stejné… a přece je každá jiná. Spoutané gravitací míří do černého prostoru odpadu. Po cestě zazáří, jak na ně dopadnou poslední zbytky odpoledního slunce. Kap, kap, kap…

Kolem umyvadla prošlo během odpoledne možná i na šedesát lidí. Nikdo se nenatáhl, aby kohoutek dotáhl. A určitě se nikdo nezamyslel nad tím, jak by to mohlo vypadat, kdyby najednou voda přestala téci sama od sebe. Vody je přece všude dost.

Stačí otočit kohoutkem... Koho by zajímalo, že v současném okamžiku nemá podle odhadů OSN přístup k pitné vodě zhruba miliarda lidí?

Stačí natáhnout ruku… A přitom na jiném místě naší planety nachodí ženy (a děti) denně klidně i desítky kilometrů, aby pro rodinu zajistily dostatek vody. Vody, která však nemusí být vůbec pitná.

Natolik jsme si zvykli na„výdobytky“ civilizace, a tak se možná naopak divíme tomu, že OSN vyhlásilo přístup k pitné vodě za jedno ze základních lidských práv.

Vody je přece všude dost. Tolik, že se nikdo se nezastaví nad tím, jaké by to mohlo být, kdyby najednou došla. Anebo se pletu? Opravdu nikdo?

Dnes je 15.října. A po celém světě (na více než 4000 internetových stránkách a weblozích s očekávaným čtenářským publikem více než 30,000,000 čtenářů) se začínají objevovat podobné příspěvky. Jejich autoři se rozhodli připojit se k iniciativě BlogActionDay2010 a vyslat zprávu svým čtenářům … Pozor! Pitné vody nemá každý dost.

I naše škola se stejně jako loni k iniciativě připojila a vy si můžete prohlédnout, jak naše žáky (a oslovené autory)

téma voda inspirovalo…

Děkujeme Jiřímu Pavlicovi, kapele Hradišťan a společnosti Indies.eu za svolení možnosti použít píseň Modlitba za vodu.

Komiksové zastavení „neznámé“ kreslířky ze 7. ročníku

A na závěr povídka …

„Hej, dáme fidorku?“ mrká na mě Sára a otevírá bágl. „No, možná...“ „Tak jo,“ směje se a podává mi ji.

Pomalu ji otevírám. Cítím se nejistě. Tenhle den vůbec neměl být. Neměla jsem sakra být u vody s čtyřma lidma s nejhorší pověstí z celé školy. Zamyšleně mačkám obal a chvilku tak tupě zírám a rozhlížím se kolem sebe.

„Není tady někde odpadkáč?“ ptám se. Všichni se začnou strašně smát. Nevím, co jsem řekla nebo udělala špatně. Chci se jich zeptat, ale radši mlčím, protože nechci, abych skončila s rozbitým obličejem.

„Volé, na co odpadkáč? Máš tady vodu, ne?“ říká Tom. „Do vody?“ znejistím a pak si dodám odvahu. „Není to… he... trochu hnusný?“ „Volé, všecko v životě je hnusný a zkažený a všecko možný prostě..,“ rozhazuje rukama Radka a v očích jí žhne. „Každej s náma zachází jak s hovadama, tak se taky budem chovat jak hovada. Takže to hoď do tý vody.“

Atmosféra houstne. Nevím, co dělat. Nechci být mezi nima. Nechci. Nechci. A ještě jednou nechci.

Vždycky jsem byla taková ta… hm... slušná, tichá, klidná (jo, dělala jsem kraviny s kámoškama a tlemila se každé hovadině, ale kdo ne?). Nikdy jsem nikoho nešikanovala, nikdy jsem neměla žádnej kázeňskej postih, nikdy jsem neměla na výzu horší známku než dvojku. A nechci, aby se teď na tom cokoliv měnilo. Se svým životem jsem se teďka dost spokojená.

Ale tohle jsou lidi, se kterejma je potřeba vycházet dobře. A navíc, jsou to nejoblíbenější lidi na škole. Přesto, že propadají, hádají se s učiteli a každej tejden mají jinýho partnera. Nebo je to možná právě proto?

Když o tom přemýšlím, taky bych chtěla být tak oblíbená. Zúčastnit se těch nejbrutálnějších kaleb, na kterejch se ' každej ožere a pak se všici kousají na gaučích a je jim jedno s kým. Jsou to akce pro jen pozvané, takže bych si spíš měla vážit toho, že mám tu čest bejt teď s nima (a snad i na to, že mě berou jako jednu z nich).

Nahodím ten jejich drzej úsměv a hodím obal do vody. ,,Jo, máte pravdu,“ říkám a zapaluju si cigaretu, kterou mi podala Sára. ,,Zacházejí s náma jak s hovadama... a tak se taky budu chovat jako hovado!“ a ve vodě skončí i nedokouřená cigareta.

Život se mi obrátil vzhůru nohama. Lidi mě začali brát úplně jinak. Od té doby, co jsem s nima (se Sárou, Tomem, Radkou a Davidem) byla venku, jako by se Země začala točit obráceně.

Holky se rozhodly, že mě vezmou do parády. Ukradly jsme jakési holce peněženku, slušně naditou, a holky mě vzaly do obchodů nakupovat hadry. Nelíbily se mi, jim se líbily takový ty hip-hopový a já vždycky byla spíš na goth, punk a podobně tmavý věci. Ale nemohla jsem jim vzdorovat! Byli to teď moji nejlepší kámoši, ale vždycky stačilo jenom jedno slovo... a najednou to byli moji úhlavní nepřátelé.

Ten neustálý stres mě štval. Ale co. Byla jsem šťastná, protože můj život se začal točit jenom kolem pařeb, kámošů, kluků a vzhledu. Ve škole jsem propadala a vůbec mi to nevadilo.

Všichni čtyři byli úžasní. Měli obrovský talent – dokázali mě rozesmát. Totálně vždycky. Každý týden jsme jezdili na vodu. Nejdřív jsme tam jenom tak seděli a bavili se (kouřením cigaret, házením nedopalků do vody, tlemením se a štvaním lidí). Ale pak nás hrozně naštval jeden rybář, kterej nás vyhazoval, že ho rušíme a že všechny ryby odplavou.

A od té doby jsme tam začali jezdit každej den a do vody lili různý odporný směsi a jedy a bůhvíco ještě. Ohromně jsme se bavili tím, jak byla voda čím dál špinavější a špinavější. A jak měli rybáři každej měsíc čím dál míň ryb k lovení.

Postupně jsme začali znečišťovat i říčky, řeky a potoky okolo, měli jsme kvůli tomu strašně průšvihů. Ale pamatuju si, jak jsme se vždycky nasmáli, ignorovali řeči učitelů, policajtů i rodičů, a jeli si zvesela dál tu svou.

Ze mě se stával čím dál větší grázl, už jsem v tom jela totálně. Mělo mi snad vadit, že jsem podle některejch byla „svině bez citů“? Byla jsem oblíbená, kluci mě chtěli, a všichni ze mě měli respekt. A patřičně jsem si to užívala.

Pak, jednoho dne, zrovna jsem kouřila s holkama před školou a nabalovala nějaký úplně cizí borce, k nám najednou přiběhl udýchanej Tom s Davidem v patách. Vrhla jsem na Sáru nechápavej pohled. „Ty si to nepamatuješ?“ hodila za sebe s naprosto nezaujatým výrazem nedokouřenou cigaretu. „Říkali nám přece, že dneska přinesou nějakou pecku. Jenom doufám, že z toho nebudou motanice s fízlama jako posledně.“ dodala otráveně.

„Nech toho furt, vole,“ strčila do ní Radka. „Radši nám, kluci, řekněte, co jste teda donesli.“ Tom s šibalským úsměvem vytáhl zpod mikiny dvoulitrovou PETflašku. Tak přece jenom mají ty hnusný hoperský vytahaný hadry nějakou výhodu…

V lahvi je jakási podivná, ne zrovna lákavě vyhlížející nazelená tekutina. A nedalo by se říct ani, že by voněla. „To je mýho bráchy,“ začal Tom šeptat. ,,Je na vejšce, nějaký blbý chemický, nevím, je mi to jedno, ale včera jsem šel do jeho pokoje a viděl jsem, jak blbne s tímhle. Strašně to smrdělo, a on to lil na nějaký brouky nebo co, a zabíjel je tím. Napadlo mě, že bychom to mohli nalít do tý vody. A tím bychom toho blbýho rybáře nemálo vodrovnali.“

„No a pak už stačilo jenom přemlouvání a přemlouvání...“ rozhazuje rukama David. „A máme tohle.“

„A to není všechno!“ zasmál se Tom. „U vody je toho mnohem, mnohem víc! Brácha mi toho zelenýho slizu sehnal padesát litrů!“

Dolní čelist se mi v ten moment málem zlomila o zem. Tak dobře, přeháním, ale fakt jsem v ten moment koukala s otevřenou pusou a nevěděla, co dělat. To máme nalít do vody padesát litrů TOHOHLE?!

„Děcka..“ začnu. Všichni se na mě podívají. ,,Já vím, že ten rybář je fakt debil. Ale... ehm.. není tohle už fakt moc?“ Než stačím cokoliv dalšího říct, David popadne od Toma PETflašku, chytne mě pod krkem a v momentě mám ten sliz přímo před ksichtem. „Zkus ještě něco namítnout, a tohle,“ zatřepe mi s flaškou před očima, ,,bude místo ve vodě v TVÝM ŽALUDKU.“ Rozbuší se mi srdce. Proč?

„Dobrý, jdem to tam nalít. Ten rybář si to fakt zaslouží,“ snažím se tvářit přesvědčivě. Všichni začnou jásat a běžíme k řece.

Chvíli se ještě snažím sama sebe přesvědčit, že to není dobrý a že to přeháníme, ale pak už na to celý kašlu, vnímám jenom ty tři kolem mě, obdivný pohledy všech kolem sebe, hukot města a přibližující se řeku. A nepřijde mi to ani jako minuta, a pak už vidím přede mnou ten kus hučící vody. A neuvěřitelně moc lahví, schovanejch v keři, a naplněnejch až po okraj tou chemikálií.

Usměju se. Pak popadnu jednu flašku, otevřu ji a už běžím nahoru na mostek. Ostatní mě následují. A všichni se tomu musíme smát, vždyť co je na tom? Lijem do vody nějakej sajrajt, proč taky ne? Nemá nás nikdo provokovat!

„Tak tři, dva jedna, teeeeeeď!!“ a v momentě se voda barví na zeleno. Kolem začíná být nesnesitelný smrad, všichni si zacpáváme nosy, ale ta škodolibost, namyšlenost a nenávist nás nutí tam lít ten sajrajt dál a dál.

A pak … výbuch. David zrovna lije do vody poslední flašku, a najednou ta voda EXPLODUJE! Začne prudce vřít a bublat, divoce hučí, na břeh stříkají až duhové proudy vody plné leklých ryb a sajrajtu ze dna řeky . Všichni křičíme a ječíme a zároveň se i smějem.

Bylo by to i vtipné, kdybychom právě nenalili do jedné z největších řek Brna něco, co do ní rozhodně nepatřilo. A kdyby za mostem nestála policejní hlídka.

„Stát!!“ křičí na nás. ,,Utíkejte, sakra utíkejte!!!“ řve Sára a pak všichni zdrháme jak o život. Nevím, jak se nám to podařilo, ale během pěti minut jsme u mě doma. A policajti nikde.

Rozřehtáme se hurónským smíchem. Takže tentokrát jsme tomu utekli. A mistr frajer rybář má po srandě.

***

Uplynuly tři roky. S tou partou se už dneska ani neznám, po dvou a půl letech toho podivnýho „kamarádství“ jsme se rozhádali, protože jsem Sáře přebrala Toma. Se Sárou jsme se porvaly a samozřejmě, že se ostatní tři přidali na její stranu. I Tom (kterej mi celej měsíc předtím vtloukal do hlavy, jak mě miluje), a všichni si na mě smlsli. Nadávali mi do hnusnejch tlustejch čarodejnic a podřezanejch emařek. Bylo toho víc, ale kdybych to sem napsala, papír by asi shořel,…

Pak, když už jsem se neudržela, a zařvala, že jsou to všichni svině, mě zmlátili. Na tý zaprášený cestě jsem ležela hodně dlouho. Domů jsem se dostala až v noci, donesl mě tam nějakej cizí chlap.

Mamka se tehdy hrozně bála a měla jsem zaracha bezmála čtvrt roku. Nakonec to ale pochopila, že to všechno bylo jen kvůli těm čtyřem, a dala mi druhou šanci. Pomohla mi začít nový život.

Přešla jsem na jinou školu, sice kousek od mojí původní, ale přece jenom. Našla jsem si nový kámoše, hodný, milý a chápající. Byla jsem šťastná. Až do dnešního večera. Sedím na netu a chatuju s kámoškama a za mnou jede zapnutá telka. Úkoly do školy mám hotový, všechno dodělaný, známky opravený. V klidu a míru si užívám po náročným pátečním dni ve škole a myslím jenom na to, jak za několik dní budou rozdávat vysvědčení.

To moje bude opět s vyznamenáním. Po tom všem těch utrpeních, dnech plnejch stresu. Že by to všechno mělo přece jenom dobrej konec? Zrovna řešíme s kámoškou kluka, kterej se mi poslední dobou dost líbí. Vtom slyším z telky něco, co mě totálně odrovná. „V už tak dost znečištěné brněnské přehradě bylo dnes zjištěno velké množství tekutiny neznámého původu. Brnu hrozí katastrofický nedostatek pitné vody. Více informací dnes v Televizních novinách.“

***

Pamatuju si, jak jsme vyhazovali proud tím, že jsme lili vodu do zásuvek. Pamatuju si ty výtlemy z každé jiskry v mým pokoji a pak, když vypadl proud a ve zprávách hlásili, že se hledá příčina, doslova jsme se váleli po zemi smíchy.

Pamatuju si všecky ty sajrajty, co jsme lili do brněnských vod a strašně se tím bavili. Chovala jsem se hrozně, nevážila jsem si toho, co je tak důležité. Plýtvala jsem tím, bez čeho lidi nemůžou žít. Nedocházelo mi, co všechno tím můžu způsobit.

Bylo mi to ukradený, byla jsem blbej, namyšlenej teenager. A teďka... Teďka jsem na to doplatila. Ale doháje, nejenom já! Všichni lidi, který mám tak ráda! Blbnula jsem s vodou, a teďka máme kvůli tomu všichni trpět! A už se to nedá vzít zpátky... Nedá.

Pokazila jsem všechno, co jsem mohla. Teď tu brečím, se hlavou svěšenou, táta na mě křičí, máma brečí a brácha si nervózně cucá palec. Je moc malej na to, aby to chápal. Je mi to všechno tak líto...

Proč jsem se jen s nimi dala dohromady? Proč jsem sakra nemohla dál žít svůj bývalý život? Proč jsem pokazila životy těm, kteří mě milovali? Proč teď musíme trpět? Pitná voda teď dochází v celém Česku a svět to nezajímá. Všem je ukradený, že Češi umírají kvůli nedostatku vody. Kvůli nemocem. Každej má svých starostí dost.

A noviny každý den chrlí desítky nových a nových zpráv. Více jak devadesát procent Čechů trpí nějakou smrtelnou nemocí, kterou chytili z nezdravé vody. Celá Česká republika umírá. A to všechno kvůli mně.

Až moc pozdě jsem dospěla, až moc pozdě mi došlo, jaká jsem byla svině. Pozdě. Je mi sedmnáct a umírám na jakousi záhadnou nemoc. Zavřela jsem si bránu ke spokojenému životu. Nikdy nepoznám lásku, manželství. Nikdy nezažiju těhotenství. Nikdy nebudu mít příležitost ukázat svému dítěti, jak moc ho miluju, protože žádný nikdy neporodím. Nikdy nezažiju tu pýchu, když se vašemu dítěti něco podaří. A nikdy, nikdy nezažiju ten pocit, když po spousty let cítíte oddanost v člověku, které žije jenom kvůli vám. Nikdy už nebudu šťastná. Protože jsem všechno zkazila. Umřu. A už s tím nic neudělám…

Eliška Matonohová, 7. ročník

zs | 15.10.10 |